Jsme jediná země,co nepožádala Němce o úhradu válečných reparací a ještě platíme my !!!

Kam zmizel zlatý poklad

Českénárodnílisty.cz

Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém

podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za

to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle

podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno,

kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003.

Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro

Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k

našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první

pohled zdálo.

A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i

vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých

cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by

o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že

budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný

názor, než měli dosud.

Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky,

pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které

se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový

zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.

Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý

poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla.

Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé

republiky.

Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu,

stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který

nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce

pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf

Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i

o osudu československého zlata při začátku německé okupace.

Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik

kapitol,z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické

banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav

Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina

s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který

koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně "druhým

Mnichovem".

Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník

presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů

v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou

být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: "Nevím, jak se

věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli

Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude

uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat,

abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi." Tato

slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi.

Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova

Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa

každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme

zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť

jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli

zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název

"Umři - ale napřed zaplať".

Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků

včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný

boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které

bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad

samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé

okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků

proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i o pražské

revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra

zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým

pokladem.

V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém

pokladu.

V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých

trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme

ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po

příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky

zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za

Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a

letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v

Basileji.

Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými

surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky

a plzeňské Škodovky.

Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových

ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na

židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta

456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba "studené války".

I v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu,

pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol

je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce

1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména

o procesu se "spikleneckým centrem" kolem Rudolfa Slánského, ale není

zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.

Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o "zlatém chrámu" ve Fort Knoxu

v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata

chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je

uvedeno, jak landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi

tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč.

USA.

Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava

Chňoupka "Memoare in Laris" a rád bych citoval pasáž jednoho z československých

 vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: "Víte, velmi

 pečlivě jsem  si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho

 nanic. Až se mi zvedá žaludek.

 Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje

 a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za

 šle,  které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale

 prosím, každý  má jinou morálku, každý vidí jinak svět.

Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví.

Tam je  započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u

el-Alameinu,Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A

jsou tam  započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam

Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy

důstojníků,které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli

možná na Dukle, nebo u Mikuláše.

 Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na

mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do

konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle

nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se

udržel,kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych

říci - tak a teď jdeme účtovat za krev!" konec citátu. Autor knihy se pak i osobně

setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných

informací. 

Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na

základě  Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které

jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné

reparace jsou nepromlčitelné.

Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny

finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již

v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v

rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden

z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval

ukončit  veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu

domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.

 V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého

 pokladu do  republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za

 všech  možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost

 prakticky  o této události nebyla informována.

 A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily

 některé  dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.

 V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny

 zlata, při  čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám)

 získala  63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v

 následujících  řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.

Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků

 Státní  banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji:

 "Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?" A to v době,

 kdy na  celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato

 nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika

 zlata  zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V

 první fázi  šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A

 to se  stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V

 knize jsou  pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je

 zajímavé,  jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu

 mlžila, a to i prostřednictvím internetu.

 V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni

 konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do

 činění.

 V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a

 místo závěru pak poslední kapitolu nazval "Prodané zlato a zapomenutí

 hrdinové"  a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy,

 kterou si  dovoluji z knihy opsat.

USA 

8149,0 tun

Německo

3445,8 tun

Mezinárodní měnový fond

3217,3 tun

Francie

3024,6 tun

Itálie

2451,8 tun

Švýcarsko

1957,0 tun

Nizozemsko

873,6 tun

Japonsko

765,0 tun

Portugalsko

606,8 tun

Slovensko

35,1 tun

ČESKÁ REPUBLIKA

13,7 tuny !!!

Dočetl jsem tuto knihu téměř na "jeden zátah", jak je napínavá,

nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A

navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu

z kritických období dějin Československé a následně České republiky.

Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše

zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat

 další  informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se

 dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ

a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla

 přečetl a pak by poznal, že i "přátelé", ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli,

a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, není všechno

zlato, co

se třpytí!!!